V září 2002 nás navštívila sestřenice ze Sydney, se kterou jsme jako děti prožili více hezkých prázdnin v tehdejším Československu. Při loučení nás Eva –ostatně jako vždy, když se u nás staví- pozvala k nim, což já –jako obvykle- ze sta důvodů odříkávám. Tentokrát ale události v krátké době nabraly nečekaný spád. Naše děti se spikly, a vzhledem na naše blížící se společně už 110. narozeniny v r.2003 nám zařídili, abychom přece jen vyrazili, ba co víc, když už jedeme tak daleko a letadlo tak jak tak staví v Bangkoku, zastavme se i v Thajsku a i tam se na leccos podívali. A tak od listopadu minulého roku jsem horečně plánoval cestu a po několika drobných změnách se zrodil následující rozvrh:22./23.3. Budapešť–Londýn–Bangkok (11437 km)
24.3. prohlídka Bangkoku
25.3. Bangkok–Koh Samui–Koh Phangan (~500 km)
26.3-2.4. Koh Phangan (Had Salad)
3./4.4. Phangan-Samui–Bangkok–Sydney (8155 km)
5.-14.4. Sydney a okolí (~400 km)
15./16.4. Sydney–Singapur–Londýn–Budapešť (19508km) 11437+500+8155+400+19508=40000 km, panečku, to by stačilo i na cestu kolem rovníku!
Následuje deník sestavený na základě e-mailů zaslaných domů a doplněný výběrem z 1700 snímků pořízených po cestě. Jelikož celá reportáž vyšla příliš dlouhá, rozdělil jsem ji na dvě části. Část I. obsahuje odjezd a zážitky z Thajska, část II. popisuje pobyt v Austrálii a cestu domů.
Den s velkým D nadešel, ale všechno je ještě před námi. Velký, 90-litrový Trekker a 75-litrový Alpin jsme zabalili už včera večer, ty dva menší, které budeme mít na hrudníku, nebo v rukou jsme naplnili dopoledne cestovními doklady, videokamerou, fotoaparátem, bedekry, mapami a osobními potřebami, které musí být při dlouhém letu po ruce.
V 1h odpoledne odjíždíme na terminál Ferihegy 2B, o půl druhé se loučíme s našimi „sponzory” a o hodinu později odlétáme do Londýna. Na obrovském Heatrow přistáváme na Terminálu 1, letadlo do Bangkoku poletí z Terminálu 4, kam nás převeze Shuttle Bus. Na to ale máme fůru času (5 hodin), a proto se 2 hodiny zdržíme na Terminálu 1, kde budeme při zpáteční cestě přestupovat na poslední (osmý) let, čili eventuální příležitost pro nákup v Duty-free shopu. Něco po 21 hodině nastoupíme do obrovského Boeingu 747. Podle displeje vestavěného do opěradla přede mnou sedícího je před námi 9655 km, cesta letu bude 11 hodin a 20 minut. Máme štěstí, protože paní, která vedle nás sedí na trojsedadle, si krátce po startu někam odsedne, takže v noci střídavě jeden z nás spí, zatímco druhý sedí.
Nasnídáme se v jedné jídelně nablízku, Andrea se nakonec smíří se situací ohledne noclehu. V 10 vyrážíme do města, avšak za hodinu a půl jsme opět na výchozím bodu, aniž bychom něco pozoruhodného shlédli. O malý zážitek a zkušenost jsme ale přece jen bohatší: podle plánu jsme se vydali k řece (Chao Phraya), jeli lodí až ke Grand Palace, tam se šikovně vyhnuli všem nabízejícím nějakou službu, ale u prvního vchodu do Grand Palace nás jeden oficielně vypadající člověk upozorňuje, že Andrea v těch kalhotách (nezakrývajících kotníky) nemůže dovnitř. Ale nedělejme si starosti, od 12 hodin si bude moci půjčit dlouhou sukni, do té doby si prý můžeme prohlédnout jiné tři waty. A hned nám přivolává tuk-tuka stojícího naproti a poté, co se dohodneme na ceně (30 Bahtů, už to samo o sobě by mělo být podezřelé), a že "no shoping", vyrazíme. V dopravní špičce děsivým tempem kličkujeme mezi auty, autobusy, předháníme i jiné tuk-tuky, když u jedné křižovatky k nám znenadání přistoupí policista, beze slova vytáhne klíč ze zapalování a vybídne nás, abychom vystoupili. Ukáže se, že tuk-tuk s bílou pozn. značkou je špatný tuk-tuk, povolené jsou jen ty se žlutou, ovšem ty nás chtějí svézt (lépe řečeno převézt) za desetinásobek. Jelikož se celá aféra přihodila nedaleko noclehárny, skočíme „domů” pro nějaký „hadr” na zahalení kotníku a pak skok na začátek cyklu, tzn. znova k přístavišti.Odtamtud je již vše O.K., konečně vcházíme do Grand Palace, a podél zdi, která ho obklopuje si prohlédneme freska nejznámějších thajských watů, ve Wat Phra Kheo s nohami stočenými dozadu tiše usedáme před vysoce postavenou sošku tzv. „smaragdového buddhu” (omyl mnicha, který ho objevil, ve skutečnosti je z kamene jade). Aby nám nic neušlo, během dvou hodin obejdeme celý prostor dvakrát, za tuto dobu udělám víc než sto snímků. Asi desetiminutovou pěší cestou se dostáváme k chrámu Wat Po. Díky dusnému teplu během cesty utrácíme za pití co jsme ušetřili na noclehu. Ve Wat Po je spousta různě velkých soch Buddhy, největší je tzv. ležící buddha, který je 46 metrů dlouhý. Po delší procházce dorazíme k Wat Suthat, v jehož blízkosti se nachází rám obrovské houpačky zvané Giant Swing používané ve středověku při obřadech.
Cestou domů se Andrea už sotva vleče, nakonec pomalu ale vracíme se na ulici Khao San, kde objevíme jednu vkusnou italskou restauraci, kam zasedáme v domnění, že zakončíme krátký pobyt v Bangkoku chutnou večeří. Čeká nás ale zklamání, draze zaplatíme za nepříliš chutné a malé porce, které nemají s italskou kuchyní nic společného. Nemohu se dočkat zítřka, waty jsou sice překrásné ale když jsi už viděl dva, tak tě třetí už tak neohromí a když se člověk trochu vzdálí z turistické oblasti, tak kromě přepychu vidí i mnoho chudoby a nepořádku. A kromě dusného tepla je taky moc unavující, že člověka téměř na každém kroku někdo něčím obtěžuje, něco nabízí.
Objednám mini autobus, kterým odjedeme do Nathonu, hlavního přístaviště ostrova, kde máme najednou fůru času, protože stihneme pouze (poslední) loď o páté. Andreina proslulá dešt'o-šamanská kouzla (kam ona odjede na dovolenou, tam se pokaždé pokazí počasí) fungují prozatím dokonale, už před přistáním v Bangkoku jsme kvůli bouřce kroužili přes půl hodiny na kraji města, nakonec letadlo za hustého deště přece jen přistálo. Tady je situace ještě horší, přistání sice absolvujeme v suchu ale nedaleko se už kupí fialově černá mračna, při příjezdu do Nathonu už prší a když se vyběhnu na molo k chatrči s posměšným nápisem "ticket office" koupit lístky, mračna se protrhnou a já uváznu na půl hodiny pod úzkým převisem stříšky.
Po celou dobu čekání na loď prší, máme čas poslat domů další zprávu z jedné z internetových kaváren, nalézajících se v Thajsku na každém kroku a pak přesednout do sousední restaurace na velkou porci slepičí polévky se zeleninou a nudlemi z rýžové mouky. Poněkud zmáčení nasedáme do lodi, do které pro změnu po cestě hojně zatéká slaná voda. V přístavu Thong Sala, „hlavním městě” Phanganu nás čekají naši hostitelé, Dam a její manžel Jim, který sem přijel před sedmi lety jako turista a pak tu zůstal. Zavezou nás džípem Toyota 4WD do zálivu Had Salad, kde -jak jsem doufal- Andrea padá z jednoho úžasu do druhého a ve zbývajících hodinách večera opakuje stále dokola jen „Bože, jak je nám dobře". Déšť se mezitím zmírňuje a k večeru dokonce přestane pršet. Smrtelně unavení rozbalíme věci a už kolem osmé padáme do postele.
Spánek však kvůli různým nezvyklým zvukům není zcela nerušený. Zpočátku nasloucháme hlasu, o kterém se domníváme, že náleží nějakému ptáku, později se ukáže, že to je gekko, lovící hmyz na stropě naší terasy, pak nás baví cikáda schopná brousit i v noci, časně ráno nás burcují výfuky rybářských lodí a dopoledne se z lesa ozývá vytrvalé vrčení motorové pily. Zatímco Andrea ještě spí, přeplavu do sousedního zálivu Mae Had, kde nalézám mini pláž, ke které nevede žádná cesta a na které jsem proto úplně sám. Po osmimilionovém Bangkoku zcela nezvyklý zážitek.Po návratu seberu v našem lese jeden z bezpočetných spadlých kokosů, a po hodinovém boji ho osvobodím od všech slupek. Uvnitř není mléko, jen taková bílá žínka, ze které vyždímám šťávu přímo do úst. Kolem poledne opět průtrž mračen, zdá se, že pro naše potěšení posunuli letos dešťové období o půl roku dopředu. Odpoledne najdu kokos, ze kterého už vyrašil asi půlmetrový výhonek. Zeptám se, zdali bych ho mohl někam zasadit, dozvím se, že to není dobrá odrůda, přinesou sladší. Sotva to dořeknou, objeví se menší náklaďák s tuctem mnohem vyspělejších stromků, ze kterých pak jeden zasadím na památku. Poté se zmíníme Jimovi, že ve zdejším obchůdku není k dostání ovoce, chleba, máslo, sýr, atd., prostě nic z toho, co doma jídáváme denně. Jim nás zaveze do vesničky Chalok Lum, druhé největší osady ostrova, ležící na severním břehu, kde se nám podaří koupit pouze jeden velice malý meloun a čtyři kusy měkkého pečiva s odpornou příchutí, takže v dalších dnech se mezi snídaní a večeří strávených v restauracích živíme v prvé řadě kokosovými ořechy.
Na trhu nakoupíme ovoce (meloun, ananas, banány), které u nás není k dostání a pak vybereme z bankomatu ještě něco Bahtů, protože nám ubývají o něco rychleji, než jsem plánoval (např. internet za 3 Bahty na minutu nebyl započítán... Největší nedostatek, kterým trpíme je, že tu není k dostání chleba, máslo, sýr a salám, tedy potraviny, které doma jíme každodenně. Dnes už nepršelo (tolik), viděli jsme zázračný západ slunce, a za útesem jsem konečně našel koraly. Je to fantastické kolik druhů a v jakých barvách existují, o rybách, které nás neustále doprovázejí už ani nemluvě.
Z dnešního výletu se vracíme totálně spálení, s mírnými příznaky úpalu. Máme ale i hezké zážitky, přestože výlet neproběhl zcela podle představ (pro Thajsko ostatně dost typické). Podle fotografií v restauraci jednoho z resortů jsme byli připraveni na výlet kolem ostrova, s jídlem a pitím za 500 Bahtů na osobu. Ve skutečnosti jsme absolvovali sotva dvě třetiny celé trasy, bez jídla a pití. S odůvodněním, že jsme byli pouze dva na člunu pro deset osob na nás chtějí 900 Bahtů. Po krátkém a bezvýsledném smlouvání dostanou 600 Bahtů, a ač jsou nespokojení, z nevysvětlitelného důvodu nabízejí, že nás v neděli opět odvezou a to na celou trasu a zadarmo(!?).Ale teď k samotnému výletu: Člun pro nás přijel do Had Saladu, odkud se vydáváme na sever směrem na Mae Had, severozápadní cíp Phanganu, proti němuž leží menší ostrov Ko Maa. Zde se zastavíme a podél břehu ostrova asi půl hodiny snorkluji mezi překrásnými koraly a rybami. Andrea v té chvíli ještě nechápe, proč dívka, potápějící se nablízku občas zapiští.
Abychom nemuseli objet dokola ostrov Ko Maa, kormidelník volí odvážný manévr: před výspou spojující oba ostrovy, která je momentálně díky nedávno končícímu přílivu ještě pod vodou zrychlí člun, bleskově vyzvedne z vody lodní šroub, upevněný na dlouhou tyč a člun se s hlasitým škrabotem o písčité dno dostává na druhou stranu výspy. Pak už plujeme dál do přístavu Chalok Lum, kde dostaneme 40 minut volna, abychom se podívali na nekonečné pole sépií schnoucích na pálícím slunci. Zajímavé, že roje much nesedí na nich ale v písku pod nimi, odkapávající výměšky jim naštěstí chutnají asi více.
V přístavu stojí spousta rybářských lodí, voda je tu výjimečně špinavá a proto se tady nekoupeme. Dál proplujeme okolo malého zálivu Hat Khom a potom už následuje Had Khuat (Bottle Beach), obývaná především Angličany, pobývajícími zde delší dobu, jelikož dostat de sem je možné pouze po vodě a když je moře rozbouřené, tak lodní taxíky nejezdí. Zdržíme se tady asi hodinu, pojíme, popijeme, zaplaveme si, podél pobřežních skal najdu sem tam ještě nějaký ten koral ale jak jedeme dál na východ, tak jich ubývá.
Poslední zastávkou je široký a jen pomalu se prohlubující An Thong Nai Pan, největší záliv na severovýchodním cípu Phanganu. Je tvaru srdce, uprostřed na skalách dominuje elegantní a oproti průměru o něco dražší resort Panvinman a na obou písčitých pláží kolem něj je řada standardních resortů (Dreamland, Candle Huts, atd.). Voda má asi 32-34 stupňů, skutečně nepřeháním. Přesto se najde „exotický tvor”, který i tuto teplotu snáší dobře….
Večer vyzkoušíme restaurant resortu My Way, a na základě získaných zkušeností se rozhodneme, že už další restaurace testovat nebudeme. Široká nabídka, božsky vařící kuchařka, číšnice baculatá mini víla, příjemná hudba, o kterou se z CD starají zde bydlící španělští kluci. Tady se dá jíst a pít tradičně vsedě, nebo na boku ležíce u nízkých stolků, ale pokud chceš, drink si můžeš vypít ve visutém lůžku. Nepopsatelně přívětivá nálada.
Celý den zůstaneme v Had Salad, naučím Andreu jak si nasadit brýle a náustek trubky k potápění a zanedlouho i ona piští, když poprvé spatří koraly. Dokud člověk nevidí živý koral, tak si většinou představí tu bílou kamenitou květinu, kterou vídává na chorvatských pobřežních trzích. Živé koraly jsou však nejrůznějších barev, snad jen docela bílé ne, o rozmanitosti jejich tvaru a rozměru už ani nemluvě. Nejčastější barvou je hnědá a její nejrůznější odstíny do fialové, rudé, žluté či zelené ale viděli jsme i křiklavě zelené, či na konečkách svítivě bleděmodré koraly. Ty nejmenší jsou velké jak ořech ale některé jsou větší než auto či menší domek. Jejich tvar je též velice různý, ty tradiční připomínají kytici, jiné obrovské vějíře, doutníky, koule - ty mají povrch nachově hebký či mírně drsný jak jemný smirkový papír, povrch některých naopak připomíná bludiště či měsíční krajinu. Některé široce rozvětvené koraly připomínají pole zkamenělých šaškovských čepic, jiné zas jsou měkké jak rozežvýkaná žvýkačka a ty jsou téměř bílé.Dnešní západ slunce je docela jiný než předvčerejší, nebe se místo zlata odělo tentokrát do stříbra.
Je nádherný den bez jediného mráčku, v největším vedru vyrážíme na pláž Had Yao (Yao=dlouhý), nacházející se o tři zálivy na jih. Cesta se stává čím dál divočejší, místy jako bychom procházeli kamenolomem. A najdou se takoví, co tu jezdí motorkou, dokonce i thajské ženy. Mineme ukazatele k Had Tien-t a Had Kruad, to jsou malinké, takřka liduprázdné skalnaté zálivy. Na Had Yao dorážíme hladoví a žízniví, naštěstí nedávno tu porazili velkou palmu, poprosíme jednoho z dělníků, aby nám naseknul kokosový ořech, a ty 2-3 litry tekutiny, žblunkající uvnitř nám vystačí skoro na hodinu. Z chutí pojídáme i vnitřek poraženého stromu, který barvou i chutí připomíná mladý čerstvý kedluben. Zůstaneme tu po celý den, vydatně si zasnorkluji pod skalami uzavírajícími pláž od jihu, i tady jsou velmi hezké koraly a taky tu najdu prvou kaori. Večer hraje hlavní roli opět západ slunce, v tuto dobu stojí všichni na břehu a kochají se tou krásou.
Už několik dnů se chystám na menší túru do džungle, jenomže dosud jsem nevěděl jak na to, protože houští se zdá neproniknutelnou zdí. Avšak včera, když jsme se vraceli z Had Yao jsem si všiml několika dělníků, kteří se po práci umývali vodou tence crčící z konce žlábku, položeného mezi kameny, které se pod houštím kupily vzhůru po příkrém svahu. Využívaje Andreiny chabnoucí pozornosti resp. chuti k odpolednímu podřimování vydávám se po velkých kamenech nahoru. Postupuji celkem bez problémů, jen trošku je třeba se sklonit kvůli porostu klenoucímu se nad stružkou. Překvapivě se nesetkávám s téměř žádnými živočichy, jen s jedinou housenkou, která se při dotyku stočí do spirály rychlostí spouště fotoaparátu. Asi po půl hodině se však dostanu k místu, kde je voda vtěsnána mezi dvě hladké a příkré skály, je proto nemožné postupovat dál podle ní. Rozhoduje se proto dočasně opustit tok, obejít ho zleva a při první příležitosti se k němu vrátit. Ale jak se horko těžko vyškrábu po strmém svahu lemujícím tok, rostliny se za mnou zavírají a když už konečně stojím vodorovně, tak zjišťuji, že nemám totálně ponětí, kterým směrem dál, ve všech směrech to vypadá úplně stejně, ba díky otáčení se sem a tam, už ani nevím, odkud jsem přišel. Příliš mě to ale nerozhazuje, do setmění zbývá ještě asi pět hodin a celý ostrov je jen 15x15 km, něco určitě vymyslím. Zpátky se mi nechce (vlastně ani nevím, kudy by bylo "zpátky"), naslouchám a slabě slyším odněkud shora zvuk motoru, vydávám se tím směrem. Postupuji pomalu, rostliny sice nepíchají ani neřežou, jen jsou velmi husté. Během půlhodiny se dostanu ven na nějakou lesní cestu, nablízku pracují dva muži, diví se, odkud jsem se vynořil a po dotazu ukáží, kterým směrem se mám vydat do Had Salad. Za další půlhodinu jsem na břehu ale již cestou spatřím vysoko shora náš záliv.
Dopoledne pro nás přijede Jim, má taky cosi na vyřízenou v Thong Sala. Telefonicky si necháváme potvrdit čtvrteční letenky Samui-Bangkok, zakoupíme lístky na zpáteční loď a nakoupíme dárky domů. Po katarktickém dojmu z My Way koupím pro sebe visací lůžko, ve kterém budu doma podle naivních představ polehávat po nedělních odpoledních (viz "Bože, jak by tu mohlo být hezky..." - Slavnosti sněženek). Lůžko je plátěné, mnohem pohodlnější než tradiční sít'ové, ve kterém tě tlačí každý uzlík, profukuje vítr a nemůžeš se otočit na bok. Smlouvání probíhá jednoduše: nejdřív prodavačce ukážeme vše, co jsme v obchodě posbírali, ona to na kalkulátoru sečte, otočí displej k nám a my přečteme její počáteční licit. Bez sebemenší známky jakýchkoliv emocí pak stiskneme tlačítko Clear a vyťukáme náš licit, tvořící zhruba 60-70% původního. Konečná cena se obvykle vytváří po dvou až třech opakovaných cyklech.Dnešní západ slunce je opět trochu jiný, je neuvěřitelné, jak čistě je na horizontu vidět Ko Tao (Želví ostrov), vzdálený odtud 48 kilometrů.
Dnes už nejdeme nikam, celé dopoledne se potápíme, a pak vyjímečně i v poledne zasedneme do My Way na žitný(!) obložený chlebíček a 3(!!!) sedmi decilitrové lahve Changu, takže se brzy dostaneme do patřičně povznesené nálady. Dobře si popovídám s jednou sympatickou francouzskou dívkou. Má velice sugestivní oči, ukáže se, že dělá pantomimu, učila se u Marcella Marceau. Odpoledne zabalíme, zhotovím několik fotek posledního západu slunce, naposled povečeříme v My Way -i do třetice Maryland fish se sladkou omáčkou chili, tomatovým salátem s hořčicí a velkou lahví Changu. Na terase si pak zapálím obrovský kubánský doutník, který jsem už delší dobu přechovával pro nějaký pamětihodný okamžik, a kvůli blížícímu se rozloučení trochu smutně myslím na zítřejší odjezd.
V přístavišti čeká na rychlý katamarán firmy Lomprayah už více lidí, po které však není v čase jejího oficiálního odjezdu ani známky. V této chvíli již začínáme tušit, že další část naší cesty neproběhne hladce. A skutečně: následuje bezmála dvouhodinový horror. Loď nakonec připluje z Ko Tao se 40 minutovým zpožděním, cestu mezi Phanganem a Samui urazí sice velice rychle (za 25 minut) ale místo přístaviště v Bophutu, vzdáleného od letiště pouhých 5 km nás vyloží v Mae Nam, které je o 10 km dál a tou dobou už pomalu končí check-in našeho letu. Místo slíbeného taxíku nás nacpou do songšó, který sice okamžitě odjíždí ale zanedlouho zastavuje u jednoho resortu, kde musíme přestoupit do mini autobusu, to vše pochopitelně se čtyřmi ruksaky přetíženými kameny, škeblemi a dárky.A řidič mini autobusu čeká a čeká, vždyť jsou ještě tři místa volná a on má času dost... Je čím víc beznadějné, že letadlo odlétající ve 13:20 stihneme, začínám se proto uklidňovat tím, že dosud všechna letadla měla zpoždění, proč by právě to nynější bylo výjimkou. Bohužel přísloví, podle něhož výjimka potvrzuje pravidlo je nyní zcela na místě: Ve chvíli, kdy dorazíme na letiště, zbývá do odletu pouhých 8 minut a nad pulty už nikde není vidět náš let PG144. Slečna nám říká, že let je už uzavřen, následující letadlo se startem v 14:25 je plné, takže nás může dát na čekací listinu na let v 16:00. Nevěříme uším, stále jen opakujeme, že musíme odletět, jinak nestihneme letadlo do Sydney, že jsme se opozdili kvůli zpoždění lodě a že jsme si předevčírem dali telefonicky potvrdit letenky, nic nepomáhá. Já to vzdávám, avšak Andrea sepne po thajsku ruce před obličejem a po několika zoufalých "plííííz, plííííz" dostaneme zelenou, odněkud se objeví už odevzdané ruksaky, které urychleně přenášíme k jinému pultu, v cuku letu zaplatíme letištní poplatek (800 bahtů), naskakujeme do mini vláčku a už se ženeme k letadlu, připravenému ke startu. Jakmile se vyšplháme po schodech a sesypeme se do sedadel (já do a 2., Andrea do poslední řady, víc prázdných míst už ani není), letadlo se pohne, a s pětiminutovým zpožděním -i to jedině kvůli nám- odstartuje. Podle letového řádu by měl let trvat 90 minut, naproti tomu za 52 minut jsme v Bangkoku, což znamená, že na přejezd z vnitrostátního terminálu na mezinárodní máme teď fůru času. Po krátkém olizování raněných duší projdeme check-in-em, něco málo sníme, vypijeme, projdeme několik obchůdků tranzitu a nastupujeme do Boeingu 747 na další dlouhou, tentokrát o něco více než devítihodinovou cestu. Dostaneme velmi špatná místa v plné prostřední čtyřmístné řadě, přitom ne jedna mladá dívka prospí celou noc sama na třech sedadlech. Navíc přede mnou sedící holka mi ještě před večeří sklopí zadní opěradlo do klína a prostor pod svým sedadlem narve nějakými balíky tak, že nemám možnost natáhnout nohy. Takže tuto noc nespíme vůbec.
