“Plachtění je nejdražší způsob, jak se dostat co nejpomaleji tam, kde nemáme co hledat, přičemž trpíme mořskou horečkou, úpalem či pokaženým žaludkem.”
(Neznámý autor)

Před čtyřmi lety jsem se prostřednictvím manželčina příbuzného seznámil s jedním pánem z Německa, který mi -poté, co jsem se zmínil o svém nadšení vůči vodním sportům- slíbil, že mě pozve na svou jachtu, kterou právě staví v Rotterdamu. Jelikož se jednalo o známost krátkou a povrchní, příliš jsem slibu nevěřil, tím méně, že místo pozvánky pak rok co rok přicházel vzkaz líčící problémy související s dokončením stavby.

Na jaře tohoto roku však události vzaly rychlý spád. Nynější vzkaz oznamoval, že "Phönix" už plachtí u Karibských ostrovů a že mě koncem června čekají v mateřském přístavu Palma de Mallorca. Vzrušeně jsem se začal připravovat na cestu, sehnal podrobnou mapu Baleárských ostrovů, Berlitzovy minibedekry a začal oprašovat kdysi státnicí uznanou, na dnešek už téměř zapomenutou španělštinu.

Dostat se z Budapešti na Mallorku se na první pohled zdálo lehké i když drahé. Brzy vyšlo najevo, že bezprostřední charterové spojení -jednou týdně v určitý den- zajišťuje pouze několik cestovních kanceláří, které samosebou nemají zájem o prodej samotných letenek. Nakonec se mi ale podařilo získat letenku u kanceláře, létající na Mallorku každou středu. Jelikož pozvání platilo od pátku do příští soboty, "byl jsem nucen" přijet o dva dny dříve a odjet o čtyři později, tzn. strávit na Mallorce celé dva týdny.

V následujícím podávám své zážitky ve formě deníku, aniž bych rozváděl údaje, které lze získat doma z lexikonů a bedekrů. Trasu cesty najdeš zde.

Středa, 21. června

Budapešťské letiště Ferihegy 2A, 14 hodin, pekelné vedro, 34 stupňů Celsia, na zítřek slibuje meteorologie 38. Stařičké TU-154 startuje po odstranění poruchy s 45 minutovým zpožděním, ze kterého do přistání dožene 20 minut. Na Mallorce je sice méně horko, relativní vlhkost však dosahuje 98%. Zdejší taxikáři právě stávkují a všechny skupiny cestovní kanceláře, se kterou jsem letěl, jedou dále autobusy mimo hlavní město Palmu. Ještěže jsem se před odletem podíval na Internetu, že z letistě do města jezdí autobus č. 17 každých 20 minut. Na jediný momentálně dostupný dopravní prostředek se navzdor čekajícího davu dostanu celkem hladce, šoférovi zaplatím 300 peset a za chvíli jsme už ve městě, letiště je vzdálené od města pouhých 9 km. Cestou se z radia walkmanu dovím, že "es el primer día del verano" (je první letní den).

Vystupuji na konečné, na Paseo de Mallorca, odkud už je vidět moře a část přístavu. Mám stěstí, myslím si, na zádech mám totiž 15 kilový batoh (dárky pro hostitele a jiné choulostivé věci, které by bývalo riskatní dát do kufru) a za sebou táhnu na kolečkách kufr stejné váhy. Za deset minut jsem na molu, za dalších 15 až na jeho konci, kde se dovím, že jsem na špatném místě, v přístavišti Club Náutico, zatímco moje jachta stojí v Club de Mar. Na otázku "Dónde está el Club de Mar?" starý mořský vlk bodne prstem na protější stranu zálivu, která se odtud nezdá být příliš vzdálená, avšak po jeho poznámce "está muy lejos" (je to dost daleko) můj aprioristický optimizmus poněkud opadne. Vracím se po kilometr dlouhém molu, abych pak opačným směrem pokračoval po nábřežní promenádě.

Večerní dav, který mě míjí oběma směry lze rozdělit zhruba do čtyř skupin: na odporně zpocené běžce, fanatické cyklisty, ležérně slalomující bruslaře na kolečkových bruslích a jen tak se procházející, velice vrásčité dámy a pány. Není těžké si představit, nakolik nezapadám do tohoto okolí s kufrem, vydávajícím při tažení přes malé dlaždičky hlasitý klepavý zvuk, na zádech s velkým batohem a v obličeji s mučednickým výrazem Krista, táhnoucím kříž na Golgotu. Po zhruba čtyřkilometrovém úmorném pochodování deprimovaně zjišťuji, že Club de Mar je oplocen a jeho vchod je podle Murphyho zákona na vzdáleném konci. Další dva kilometry podél plotu, aktivizujíce veškeré zbývající síly se dopotácím ke vchodu, pak už jen půl kilometru pozpátku ale už na molu, uvnitř klubu. Z domova vím, že Phönix stojí podél "pantalonu" 3, č.p. 3010 (panatalony jsou kratší mola, vyčnívající z pobřežní hráze či z hlavního mola). Poměrně rychle najdu pantalon 3, u něho pak jachtu Ocean Phoenix, ale nikdo na ní není. Ze sousední lodi mě osloví kluk lámanou angličtinou, jmenuje se Vasil, původem ukrainec ale pracoval v Polsku, na Slovensku i v Čechách, takže pokračuji česky, on odpovídá lámanou "slovanštinou". Mám hroznou žízeň, Vasil mi přinese půlku litrového Amstelu. Mezitím se ukáže, že čekám na špatném místě (3004), přesunu se k č. 3010, kde najdu svoji Phönix ale ani na té mě navzdor slibu nikdo nečeká. Vasil mi přinese ještě litrovku španělského San Miguel, moje nálada se obrací o 180 stupňů. Už se dávno setmělo, příjemně opitý si začínám stlát na betonu mola z potahů "fenderů" (gumové pytle visející po boku lodí). Dva zvědavci z blízkých lodí se přicházejí podívat, co to tropím, získávám další přátele, Erika z Jižní Afriky a Eugena z Izraele. Erik se pokouší zavolat Perrymu, kormidelníkovi Phönixu, který mě tu měl čekat ale Perry má mobil vypnutý. Takhle tu nemohu spát, říkají, Erik mi půjčí molitan a se všemi zavazadly mě přestěhují na jachtu, kam jsem se sám neodvážil přelézt, jednak proto, že její lávka na břeh je vytažena vzhůru, trčí asi asi metr nad molem, za druhé hned za ní je napříč přikrytý motorový člun, a nevím, kam se na něm může stoupnout, aniž bych napáchal nějakou škodu. Ustelu si na zádi, v jídelním koutě, nad hlavou hvězdnaté nebe, je po půlnoci, smrtelně unavený usínám.

Čtvrtek, 22. června

Kolem třetí hodiny ráno mě probouzí chlad, přetáhnu si jeden z fenderových potahů přes nohy a s přestávkami spím do šesti. Pokochám se východem slunce, které vychází právě nad ohromnou a nádhernou gotickou katedrálou La Seu, vzdálenou odtud asi 6 km. Perry se objeví krátce po osmé, omluví se a zalže, že tu na mě čekal do deseti. Mezitím dorazí Joe z Austrálie a Jenny z Anglie, kteří pomáhají v údržbě a úklidu. Oba se na Mallorku, přesněji na lodě stojící v přístavu přestěhovali nastálo, stejně jako Erik a Eugene. Od Jenny se dovím, že hnutí "Go to Mallorca!" je v současnosti velmi populární (později se setkávám i s dalšími podobnými případy).

Ještě před polednem vyhledám 30 metrový plavecký bazén klubu s čistěnou, jemně slanou mořskou vodou, zaplavu si (3,6 km), po celou dobu jsem ve vodě sám. Vracím se na jachtu, zase tu není nikdo. Je to pomalu už den, co jsem jedl a půl dne, co jsem naposledy pil. Prohledám kuchyni, polévkou z prášku, tonikem a kávou jakž takž uspokojím žaludek. Odejdu pátrat po okolí, nedaleko najdu obchodní dům PRYCA s velkou prodejnou potravin. Na lodi se navečeřím a pak spolu s Joe-m pomáhám Perrymu při montáži hlavní plachty (200 m²), jejíž přední, ocelovým lankem zesílený kraj lze jen stěží natěsnat do úzkého žlábku otáčivé tyče uvnitř stožáru. Perry má trochu trému, od února s jachtou nevyjel, má sice desetiletou zkušenost ale s mnohem menší plachetnicí. I on se na Mallorku přestěhoval nastálo, v Berlíně měl cestovní kancelář ale před dvěmi lety, když mu bylo 40, ho omrzelo jen sedět a vyhovovat rozmařilým žádostem turistů, kancelář i plachetnici prodal, a odpověděl na inzerát pana Mangera, mého hostitele, hledajícího starostu-kormidelníka pro svoji jachtu.

Phönix je elegantní 25 m dlouhá, 5,5 m široká, 55 tunová loď, samotný kýl váží 6 tun. Na jachtě jsou tři kajuty, jedna vepředu a dvě vzadu. V každé je jedna manželská postel, v jedné z nich rozlehlá plocha pro další 3-4 osoby, a na chodbě lůžko pro kormidelníka. Ke každé kabině patří koupelna s umyvadlem, sprchou a záchodem. Uvnitř lodi jsou ještě dvě další společenské místnosti, v jedné z nich velký oválný stůl, kolem něho sedací kout, na protější straně televize, HiFi aparatura a navigační kout, ve druhé menší stůl a menší sedací kout a ve druhé půlce kuchyně oddělená barovým pultem. Palubní kormidelní pult je v zadní části, před jídelním koutem, obojí stíní snímatelná střecha z plachtoviny. Paluba je pokryta africkým teakem, odolným slané mořské vodě i slunci. Teak rychle schne, neklouže a je estetický. Vnitřní podlaha i nábytek je z mahagonu, kožené sedací soupravy jsou světle krémové, jídelní kout a stropní moduly jsou potaženy bílou koženkou. Všechny pohyblivé části (dveře, okna) se dají zajistit v libovolné poloze, jedině sporák se volně kýve podél osy souběžné s osou lodi, aby hrnce stály rovně i když se loď při plavbě kývá resp. je nachýlená.

Knoflíky všech skříní, skříněk a šuplíků jsou v základní poloze zapuštěné, po zmáčknutí vyskočí a teprve pak lze tahem dvířka otevřít. V jedné ze skřínek je několik cm od spodku zamontovaná deska z plexiskla, ve které jsou otvory odpovídající průměru skleniček. V jiné skřínce vyčnívají ze základu dřevěné tyčky, mezi nimiž se nacházejí talíře a hrnečky. Všechny poličky a skříně mají na vrchu silnou obrubu, jednak aby věci na nich uložené nemohly spadnout ale i proto, aby se člověk na houpající se lodi měl při ztrátě rovnováhy čeho chytnout.

Zvláštní kapitolu si zasluhuje vodní a kanalizační systém. Dokud stojí loď v přístavu, odebírá vodu z mola, z městské sítě. Po vyplutí se voda bere z 2000 litrové nádrže, která při průměrné spotřebě vystačí na několik týdnů a kterou lze po cestě ve kterémkoliv přístavu doplnit. Odpadová voda se sbírá do dvou nádrží: do cisterny zvané "grey water tank" odtéká voda z umyvadel, sprch a kuchyně, tato nádrž se po naplnění automaticky vyprazdňuje (i v přístavu). Voda ze záchodů odtéká do nádrže "black water tank", je podrobena mechanickému a chemickému procesu a smí být vyprázdněna jedině na otevřením moři.

Pátek, 23. června

Spal jsem se poměrně dobře, jen hlava mě bolí při každém náhlém pohybu či kašli. Mám podezření na mírný úpal, který jsem si pravděpodobně obstaral při včerejším plavání bez koupací čepice, takže dnes si ji navlékám. Poněkolika délkách, stejně jako včera přistoupí k bazénu osoba z personálu a opět mě vyzpovídá, kdo jsem a ke komu patřím. Odpovím a dodám, že jsem už podobnou procedúru podstoupil včera, načež ona, že není tatáž osoba. Nerozvádím dále, faktem je, že jsem svou přítomností poměr osob v bazénu opět drasticky zvýšil (z nuly na jednu…)

Poté jdu zase do PRYCY, nakoupím potraviny a na lodi se naobědvám. Po obědě usínám a probouzím se teprve, když se mnou Perry zatřepe, že Horst (můj hostitel) a jeho přátelé (Jakub, Wolfgang a Franz) jsou tady, takže od této chvíle je naše posádka kompletní. Ode dneška tedy už nespím sám, nýbrž s Jakubem, který z nich jediný mluví celkem dobře anglicky. Večer odjíždíme taxíkem do jedné oblíbené restaurace poblíž Palmy, kde se výtečně a na zdejší poměry docela levně navečeříme. 5 osob za 23 tisíc peset, to není moc, vezmeme-li v úvahu, že jako předrm si dáme "jabugo" (uzenou kančí šunku) s toastem a samosebou alioli (česnekovou majonézu), do které se namáčejí kousky bílého chleba a poté srnčí lopatku na roštu. Aperitif pijí španělé na konci, ze zvědavosti ochutnáme "hierbas", s nadějí, že jde o zdejší Becherovku ale ouvej, tato obsahuje -stejně jako řecké uzo- bohužel pouze jedinou bylinu, anýz. Jakub naštěstí objedná rundu koňaku Veterano Osborne, který se rovná Metaxe či Araratu, takže nakonec dospějeme k totálnímu gastronomickému ukojení.

Sobota, 24. června

Ráno odejdeme s Jakubem a Franzem plavat ale netěší mě to, po 2,4 kilometrech vylezu z bazénu. Po snídani začíná horečná příprava na cestu: Perry nahromadil na lodi tucty lahví s minerální vodou, pivo, atd., dvě velké mísy s ovocem jsou na stolech obou vnitřních místností už od včerejška. V poslední fázi vyzdvihneme z vody palubním jeřábem motorový člun, kterému tu říkají dingi a postupně se zbavujeme všech pupečných sňůr (elektrická síť, voda, anténa satelitu a čtyři tlustá lana), které nás poutají k molu.

Krátce poté, co vyplujeme z přístavu a dostaneme se na vlnící se otevřené moře mě popadne mořská nemoc. Když už je to na mně i vidět, nabídnou mi, abych kormidloval, prý to pomáhá, když se člověk něčím zaměstná. Nevím, zda díky tomu anebo díky léku, ale po zakotvení v zálivu na jihozápadním cípu Mallorky, se už cítím v pořádku, natolik, že se chvilku potápím a pak si ze sousední australské lodi vypůjčím surf. Večeříme opět v malé restauraci, kterou je odtud z jachty vidět, kotvíme asi 300 metrů od břehu. Číšník nám na velkém stříbrném tácu přinese ukázat "catch of the day" (úlovek dne), v ledu uložené půlmetrové ryby. Vybereme si tu největší růžovou potvoru, číšník nás seznámí se všemi jejímy krajově rozdílnými názvy, z nichž si zapamatuji "mero". Němci jí říkají "zanderbarsch", takže se jedná o nějakého mořského candáta. Polovinu objednáme pečenou, druhou půlku "a la mallorquín" (s dušenou zeleninou) ale ani jedna z nich není příliš chutná.

Neděle, 25. června

Zvedáme kotvu, míjíme ostrov Dragoneru, který věrně svému jménu připomíná protáhlého draka, líně ležícího v osvěžujících vlnách. Rozvíjíme plachty, vyrážíme směrem na zhruba 100 km vzdálenou Ibizu! V polovině cesty plujeme delší dobu aniž by byla vidět země a to je fantastický zážitek. Po téměř sedmihodinové plavbě zakotvíme v zálivu u Portinatxe, na severovýchodním, k Mallorce nejbližšímu cípu Ibizy.

Konečně opět stojíme. Začínám chápat, proč stojí 95 % všech lodí v mateřském přístavu. Mořskou nemoc si nelze zvyknout a dnes měla bohatě příležitost se na mně vyřádit. Stačilo zajít do kuchyně, samotný pohled na houpající se sporák a jeho vychýlení od roviny kuchyňského pultu zvedl člověku žaludek. Ale kdyby jen to. Na kotníku rána od zakopnutí do šneku pro napínání plachty,  na palci u nohy krevní puchýř -památka z pochodování prvního dne, na zádech herpes -prý díky stresu, na stehně modřina, jak jsem na kývající se lodi do něčeho narazil, navíc bolest hlavy a jemná zimnice jako následek úpalu. Jinak se cítím skvěle a cesta se mi velmi líbí.

Kotvíme opět v malebném zálivu, nyní ve společnosti mnohem více lodí. Zakotvení se od stání v mateřském přístavu liší tím, že tady stojíme několik desítek až málo stovek metrů od břehu a na břeh jezdíme motorovým člunem. Portinatx (Portinač, "tx" je specialita mallorquínského nářečí) je městečko pozůstávající z restaurací, zábavných podniků a německých turistů. Dnes si dávám konečně to, po čem jsem toužil: "pescaditos fritos y ensalada tomato con cebolla" (malé rybky vypečené jako hranolky s cibulovým rajským salátem).

Pondělí, 26. června

Pohodlně, beze spěchu odplouváme z Portinatx-e podél severozápadního břehu Ibizy a zhruba za hodinu zakotvíme v zálivu Cala Binirrás nacházejícího se vedle malého přístavu San Miguel. Cítím se nesrovnatelně lépe, mořská nemoc se mě nezmocnila, pravda ani na to neměla čas. Ale aby se něco přece jen přihodilo, při potápění mě štípla malá červená meduza, takže nad modřinou na stehně skví ode dneška i 7 cm dlouhý, 1 cm široký puchýř. Odpoledne se s Perrym vydáme do San Miguel pro noviny, dingi řídím já, díky předimenzovanému motoru (Yamaha, 40 PS) člun s vypjatým předkem doslova letí po vodě. Večeříme vyjímečně na lodi, studená večeře je zhruba stejná jako bývají snídaně - různé salámy, sýry, joghurty, papriky, rajčata, jam, vino rosado (o něco lepší rosé, než naše) a na konci dá se říci již nepostradatelný Veterano Osborne.

Při večeři (a západu slunce) proplave kolem nás asi 25-letá nádherná blondýna patřící k americké lodi, zakotvené kousek za námi. S Perrym na sebe uznale mrkneme, po chvíli si Perry na oko uštědří malý políček, aby se probudil ze zbytečného snění. Jakub není schopen se mnou vydržet v ložnici celou noc, prý hodně chrápu. Jelikož jemu je už 60, dnes usínám na sedacím koutu já ale moc si nelibuji: okraj stolu je příliš blízko a při každém obratu do něho narážím. Hlava mi i nadále třeští při každém náhlém pohybu, Algopirin jsem už spotřeboval, nasazuji poslední zbraň, Bayer Aspirin. Nechci to zakřiknout ale jakoby zabral.

Úterý, 27. června

Ještě před východem slunce se přesunu na kormidelní lůžko (Perry stejně spí většinou buď v jídelním koutu anebo někde na palubě). Lůžko je patřičně dlouhé i široké, jen strop je příliš blízko, jen tak tak se může člověk otočit. Při snídani kolem nás opět propluje včerejší blonďatá víla, tentokrát ve člunu a ve společnosti svého psa. Všichni na ni čumíme s otevřenou hubou, nakonec Jakub, náš vtipkář za ní zavolá: "We all want to be your dog!", což slečna opětuje širokým úsměvem. Po snídani pokračujeme v plavbě jihozápadním směrem po klidné vodě dále podél netknutého strmého břehu. Předpokládaje, že se během krátké doby nic zajímavého nemůže přihodit, odejdu se sprchovat. Právě končím, když slyším Perryho hlasité volání: "Peter, come fast, dolphins are around us!" Bleskově kolem sebe otočím ručník, popadnu kameru a ženu se na palubu, ke přídi, kde nás doprovází šest delfínů, z každé strany tři. Plavou dokonale stejnou rychlostí, jakou my, bez sebemenší známky námahy, obrací se občas na bok či na znak a pak, v dokonalém souladu vyskakují z vody. Show trvá asi deset minut, když zjistí, že kromě pobídek a potlesku od nás víc dostat nemohou se s námi rozloučí.

Zanedlouho poté krátce zakotvíme a když dostaneme povolení od pobřežní stráže, vylodíme se v San Antoni, největším přístavu na severozápadním břehu. Hromada hotelů, působící dojmem sídliště a četné průmyslové objekty na nás neudělají příliš dobrý dojem a proto se rozhodneme, že po doplnění vodní nádrže poplujeme dál. Horst se mezitím seznámí s německou manželskou dvojicí, která si tu koupila před dvaceti lety dům a od té doby žijí převážně tady. Od nich se dovídáme (Horst je na krátkou dobu pozval a pyšně jim ukázal jachtu), že nejkrásnější oblast je v okolí malého ostrova Espalmador, mezi jižním koncem Ibizy a Formenterou (nejjižnější z Baleárských ostrovů), který prý svými lagunami připomíná Karibské moře. Tato vidina zlákala naštěstí i ostatní a když na jejich otázku odpovím, že pro tento zážitek jsem ochoten se zřeknout prohlídky města Ibizy, je rozhodnuto: zítra jedeme na Espalmador!

V dnešním cílové stanici, v zálivu Cala Vadella zakotvujeme zdlouhavě, kvůli silnému větru a velkým vlnám musíme loď připoutat i zezadu. Potápěčská výstroj se tu projeví užitečnou, krátkou prací pod vodou ochráním provaz od rozedření na ostrém povrchu skály. Poté se vyšplhám na strmou boční skálu a kochám se pohledem na rozbouřenou vodu zálivu.

Večeřet jedeme na pobřeží, stůl je překvapivě rezervován pro osm osob. Brzy vyjde najevo i důvod, naši známí ze San Antoni za námi přijeli autem. Jelikož chuť k jídlu se mi vrátila, rozhoduji se pro typickou španělskou večeři: "gazpacho y paella con arroz negro" (studená rajská polévka se zeleninou a toastovými kostkami a rizoto se sépií). Polévka je výborná, paella už méně, gumová konzistence sépie a rýže černající se od její šťávy nepůsobí lákavě. Vracím se na loď v dobré náladě, už druhým dnem mě netrápí mořská nemoc, ani hlava mě tolik nebolí. V té chvíli ještě netuším, jaká noc nás čeká.

Středa, 28. června

Vítr, burácení moře a vlny jsou stále silnější, celá loď sebou hází dopředu a dozadu, z boku na bok anebo obojí najednou. Ve čtyři ráno jsme už všichni na palubě, spát se prostě nedá. Časně ráno opouštíme rozbouřený záliv, zadní lano je nutno odříznout, přiblížit se ke skalám je v těchto vlnách životu nebezpečné. To vím už jen z vyprávění, protože mezitím se mě opět zmocní mořská nemoc a radši si lehnu. Později se sice vrátím na palubu, protože podívaná na divoké skalnaté pobřeží a běsnící živly je nádherná ale necítím se dobře. Jdu se osprchovat, najednou se mi sám od sebe začne křečovitě stahovat žaludek, chudák neví, že neumím zvracet, po několika zbytečných spontánních pokusech se mi ale přece jen trochu uleví. Zbytek cesty strávím v kajutě, usnu a probouzím se teprve, když se mnou někdo zatřepe, že jsme dorazili.

Spatřím téměř plochý písčitý břeh, zpestřený pouze několika kopečky, jsme zakotveni uprostřed zálivu ve společnosti tuctů jiných lodí. Dovím se, že se nacházíme u jižního konce ostrova Espalmador, tak jak jsme si usmysleli. Nasnídám se, vyplavu na břeh, vylezu na kopečky, okdud je lepší rozhled na okolí. Podívaná je strhující, témeř kolem dokola jen moře, v úzkém průlivu mezi Espalmadorem a Formenterou má voda skutečně bledě zelenomodrou barvu, vídávanou na pohlednicích z tropických krajin, scházejí jen palmy a pestré ryby. Ve vodě sahající zkraje jen po kotníky, později po bok se vydám pěšky na Formenteru, který tu končí ve skalnatém ale plochém výčnělku, dva kilometry dlouhém a jen 100 metrů širokém. V deptajícím vedru urazím jen asi půl kilometru, po cestě je spousta sošek z kamenů poskládaných na sebe a upomínkové nápisy z menších kamínků. Na břehu objevím přírodní muzeum "Co moře vyvrhlo", vchod označují potrhané rybářské sítě, rozvěšené na několika velkých vyschlých větvích, "areál" muzea je kolem označen barevnými bojkami, uvnitř pak páté přes deváté: slunečník, fošna, čelní deska velkého kabelového bubnu, další sochy v trochu náročnějším provedení a mnoho dalšího pestrého smetí.

Na jachtu se vracím až za několik hodin, pořádně mě setřou, nikdo totiž nevěděl, kam jsem se poděl. O několik hodin později se dostanu na břeh člunem. takže mám příležitost fotografovat i natáčet. Před večeří se jdu ještě trochu potápět na skalnatou přírodní hráz, sotva vyčnívající z vody a uzavírající záliv od moře na způsob mola. Večeříme na jachtě, nablízku není nejenže restaurace ale ani žádná jiná známka civilizace. Po večeři, když už všechno utichlo, se na nedaleké lodi někdo postaví před stožár a začne hrát na skotské dudy. Po každé písničce se rozburácí potlesk, pískot a nejrůznější lodní signály. Perry se za soumraku pokusí opravit mechanizmus hlavní plachty, která už při prvním vytažení šla ven velmi obtížně. Vypadá to, že už více nebudeme plachtit, uvnitř stožáru se totiž něco porouchalo, horní špici plachty bylo nutno odříznout(!) nožem.

Čtvrtek, 29. června

Beze spěchu odplouváme z klidného zálivu Espalmadoru. Krátkou dobu se plavíme pozpátku na sever a pak se otáčíme na severovýchod, proplouváme několik set metrů širokým průlivem mezi Espalmadorem a Ibizou a pokračujeme podél jihovýchodního břehu Ibizy. Tento úsek pobřeží je pěkný, nepříliš zalidněný, volně rozložené pobřežní pahorkatina dovoluje nahlédnout i do krajiny uvnitř ostrova, která je neméně hezká a proměnlivá. Aby na poslední den nezůstalo příliš mnoho cesty, míjíme Eivissu (Ibizu-město) a mezi dvěmi vyčnívajícími skalami, Dado Grande a Dado Pequeńo plujeme dále do přístavu Santa Eulália, kde po předchozím telefonickém ohlášení zakotvíme přímo v přístavu. Ve stinné zahradní restauraci na nábřeží si dám báječnou vaječnou omeletu (tortilla espańola), spláchnu ji San Miguelem a pak následuje ještě velká stracciatella, politá všemi zmrzlinovými polevami, které byly k dispozici. Poté se vydáme na menší procházku směrem k centru tohoto nového, zhruba desetiletého moderního městečka, abychom obstarali nepostradatelný denní tisk, pivo a chleba.

Vrátíme se na jachtu, shlédneme semifinále ME v kopané mezi Nizozemskem a Itálií, objednáme taxíka a odjíždíme do Ibizy, která je odtud na pouhých 15 km. Penalty nerozhodně končícího utkání posloucháme v taxíku ve frenetickém podání španělského komentátora. Na radu taxikáře usedáme v luxusní zahradní restauraci El Faro poblíž nábřeží. U vchodů jsou na železných podstavcích mušle o rozměru velkého umývadla, uprostřed na stromě ptačí klec o průměru jednoho metru a výšky metr a půl s velkým papouškem, po stranách horní část výstroje těžkého potapěče, kolem dokola pak hektolitrová akvaria s půlmetrovými langustami, které číšníci čas od času vytáhnou a odnesou ukázat hostům. Kleště langust jsou převázány, aby si v akvariích vzájemně neublížily. Počet číšníků pospíchajících a postávájících mezi stoly je neúměrný počtu hostů, stále do sebe narážejí, v lepším případě se v poslední chvíli podaří jeden druhému vyhnout, každý stůl jich podle nepřehledného systému obsluhuje více, takže ke konci večere se mi už vyloženě motá hlava. Jelikož po vydatném odpoledním obědu nejsem zvlášť hladový, dám si jen spaghetti bolognese. Jsou vyloženě nechutné, nevěděl jsem, že existují italské špagety, které jsou místo kechupu polity nějakou hnědou a nakyslou omáčkou. Ani moji přátelé nejsou spokojeni, víno není dostatečně chladné, naproti tomu tři z pěti chodů bylo zapotřebí dodatečně ohřát, číšnice, starající se o pití nám dolévá po každém usrknutí, to vše za zvědavých či žádostivých pohledů chodců, procházejících uličkou za našimi zády, prostě nálada vyloženě znervozňující a to vše za neřestné peníze.

Po večeři se vydáme jednou úzkou uličkou plných malých krámků ale dav je takový, že se dá postupovat pouze bokem. Nabídka se příliš neliší od toho, co lze vídat v podobných městečkách na chrvatském pobřeží, snad jen o několik extravagantnějších věcí, jako objímající se homosexuály, transvestity, španělsky mluvící vietnamec s vlasy odbarvenými do červena, ap. Nakonec se usadíme v zahradní části baru "Divino", verbujícího hosty na noční diskotéku. U vchodu do baru stojí asi 2 metry vyskoký černoch s hustými kudrnatými vlasy. Má nádhernou postavu, kolem pasu pouze kus lesklého světlefialového saténu, uvázaného na uzel, na nohou boty s vyskokým podpatkem z lesklé bílé koženky, sahající až po kolena, mnozí se k němu staví vyfotit se. Podle fantazijních názvů koktejlů je nemožné se orientovat, naštěstí -myslím si naivně- je pod názvem uvedeno i složení: 4/5 citronové šťávy nemůže pokazit 1/5 čehokoliv. Mýlím se. Zpátky do Santa Eulálie, nás veze až na molo pohledná blondýna středního věku, opět Pegueotem 406.

Pátek, 30. června

Santa Euláliu opouštíme brzy ráno, ještě před východem slunce, abychom na Mallorce měli ten den ještě dost času, protože Němci zítra brzy ráno odjíždějí domů. Při startu pomáhám na břehu odvázat lana, ranné vstávání samo o sobě dokáže vyvolat mírnou nevolnost, takže po vyplutí z přístavu si radši lehnu a spím dál. Na palubu vylézám až v půl desáté, když už je Ibiza daleko za námi. Opět je dlouho kolem dokola vidět jen moře ale vlny jsou malé a loď není nakloněna, jelikož nás pohání motor. Otočná tyč uvnitř stožáru se na více místech polámala, vypadá to tak, že se bude muset celý stožár vyměnit. Jak z častého telefonování vyslýchám, oprava bude provedena v San Remu, (stožár pochází z Itálie) a bude stát několik set tisíc(!) marek.

Po osmi hodinách a 120 km plavby jsme opět u Mallorky, zakotvíme v jednom malém ale hezkém zálivu nedaleko Palmy, abychom se ještě jednou vykoupali, naobědvali na lodi (Franz nám připraví chutná míchaná vajíčka s kančí šunkou). Pozdě odpoledne doplouváme do mateřského přístavu. Večeře na rozloučenou se koná v rybí restauraci La Sabina, nacházející se na molu přístaviště v centru města. Obložená rybí mísá skýtá nádherný pohled, chuťově už tak přesvědčivá není, pečený hek či bělice ve stánku na koupališti u Balatonu je daleko lahodnější. Ještě štěstí, že předkrm -scippironi (drobné sépie, vypečené jako hranolky) a alioli je standartně chutný. Večeři zkonzumuji v dobré náladě, protože před ní mi Perry oznámí, že mi našel levný nocleh na zbývající dny. Po večeři se tam jdeme podívat, obrovské zklamání, nocleh je teoreticky skutečně neuvěřitelně levný (1800 Pts na noc) avšak vše je obsazeno.

Sobota, 1. července

Němci odjedou brzy ráno taxíkem na letiště, já začínám balit, plný nejistoty ohledně následujících pěti dnů. Perry mě sice s úsměvem uklidňuje slovy "na ulici spát určitě nebudeš", avšak vím, že on pro to už nic neudělá. Zítra přilétí jeho druhý šéf (jachta má dva majitele) a ten je prý tak háklivý, že ho setře i za to, když se dost nelesknou knoflíky skříněk. A teď jeho plavba začne hned tak, že se nedá plachtit…

Bez snídaně odejdu z Club de Mar k zastávce autobusu č.1, (jezdí jednou za hodinu), na štěstí se během čtvrt hodiny objeví. Před odchodem se znovu setkám s Erikem a Eugenem, dostanu od nich několik tipů, kam se mám jít nejprve podívat za noclehem. V uličce Apuntadors, v centru starého města, hned pod katedrálou je několik panzionů, tzv. hostelů. Naštěstí hned v prvním, zvaném Ritzi mají volný jeden jednolůžkový pokoj, sice jen na tři noci a za téměř dvounásobek včerejší ceny (3500 Pts na noc) zato však jdeo vlastní pokoj, kdežto v přechozím případě bych býval musel spát v kdoví kolikalůžkové společné místnosti. Uklidněně se toulám několik hodin po městě, těžko nacházím zpáteční autobusovou zastávku. Tentokrát čekám tři čtvrtě hodiny, mám dost času seznámit se se starším manželským párem z Anglie, kteří tu jsou na okružním výletu po středozemním moři na 16000 tunovém parníku pro 350 osob. Po návratu nenajdu na jachtě nikoho, naobědvám se a zabalím zbývající potraviny, které jsem koupil ještě před plavbou. V té chvíli se objeví Perry, kterému se po zprávě o úspěšním vyřízení noclehu viditelně uleví, nabídne mi, že poslední nezajištěnou noc mohu strávit u něho a dokonce mě odveze se zavazadly k panzionu. Po vybalení a osprchování usnu a až pozdě odpoledne se jdu koupat na pláž táhnoucí se na východním konci města. Voda je neuvěřitelně teplá (odhaduji tak 28 stupňů) ale prvních 5-10 metrů ode břehu se na povrchu pohupuje dosti nečistoty, odpadků. Po zpáteční cestě, ve výstavním areálu parku pod katedrálou shlédnu výstavu současných marocských umělců a obrazy mallorkánských malířů posledních 150 let. Na večeři sním poslední rybí konzervu a spláchnu ji krabicí mléka. V devět smrtelně unaven usínám.

Neděle, 2. července

Spalo se mi dobře, přesto že hluk města neutichl ani přes noc. Ačkoliv už druhý dnem nejsem na jachtě, každou chvíli mě popadají jakési "kolébavé záchvaty", např. při chůzi se mi zdá, že se gravitační síla mění v ritmu mořských vln a při sprchování, se při ohybu hlavy dozadu musím držet držadla sprchy, abych neztratil rovnováhu.

Po snídani vyrážím na důkladnější prohlídku města. Staré město je poměrně malé, rychle z něho vyběhnu. Dostanu se až k nádraží ale není tam ani jediný vlak a lidí taky málo. Vypadá to spíše jak nějaký park, než nádraží. Vedle objevím starší nádražní budovu, ve které stojí fronta na jízdenky na výletní vlak do Sólleru. Zdá se, že odtud to je jediné spojení, nic jiného vypsáno není. Pokračuji v cestě po velké okružní třídě, vyhledávaje stále stinnou stranu, zanedlouho dosáhnu promenádu La Rambla, která je dosti vylidněná, jsou na ní otevřené jen dva květinové stánky. Brzy se dostanu na známé místo, k obchodnímu domu C&A, kde jsem byl včera. Naproti němu je McDonalds, dám si gazpacho a cheeseburger (450 Pts). Další program je pak už stejný jako včera (odpolední siesta a koupání se na pláži) s tím rozdílem, že večer shlédnu v panzionu finále ME v kopané.

Pondělí, 3. července

Do 11 hodin čekám na telefon Perryho, slíbený na 9, zbytečně. Mezitím si dobře popovídám s Lizou, anglickou zaměstnankyní pansionu, která se s manželem před několika lety také přestěhovala na Mallorku. Uvnitř ostrova, v Ince si koupili ruinu někdejšího domu a tak nemají problémy s inflací: když něco ušetří, dostavba domu to okamžitě pohltí.

Další čekání mě omrzí, rozhodnu se pro celodenní výlet do Sólleru. Pamatujíce si včerejší frontu u pokladny, už ve dvanáct jsem na místě -jako třetí. V té chvíli začíná řada narůstat velkým tempem, časování bylo tedy ideální, avšak i tak čekám půl hodiny, než otevře pokladna. "Un billete ida y vuelta a Sóller, por favor", zaplatím 760 peset a už sedám -prozatím jen na jednu z mála lavic na jediném nástupišti. Krátce před třináctou hodinou se pomalu přisune stařičká elektrická lokomotiva Siemens-Schuckert z r. 1920 se čtyřmi vozy, ve kterých je dost místa pro celý čekající dav.

Opouštíme Palmu špinavým předměstím a průmyslovou oblastí, úzkoprofilový vláček oživne, je stále rychlejší anebo alespoň hlasitější. Místo zažloutlé trávy se okolo trati objeví mandlové plantáže a pečlivě udržované chaty, v jejich zahradách palmy, ovocné stromy, občas i malý bazén. Rychle se blížíme k horskému pásmu, lemující ostrov ze severozápadní strany a vláček, aby nemusel moc šplhat, projede asi dvěmi tucty krátkých i delších tunelů. Okénka vozů jsou velmi nízko a nechtějí zůstat otevřená, jdu proto radši na peron, kde je však zapotřebí nemálo rovnováhy, abych při natáčení, držíce se jen jednou rukou nevyletěl přes nizoučké zábradlí.

Asi po hodině jízdy dorazíme do Sólleru, vzdáleného 33 km na sever od Palmy. Sóller je malé staré městečko, tak 6 km od pobřeží. V centru stojí hezká gotická katedrála, před ní malé náměstí, která je plná kaváren a hospůdek, několik úzkých uliček a cestou k přístavu mnoho citronových a pomerančových plantáží. Městečko je obepnuto vysokými horami, nejvyšší z nich je Puig Major (1445 m). Do přístavu Port de Sóller jdu pěšky, pod stromy pečlivě oplocených plántáží hnijí metráky citronů a pomerančů. Přístav se nachází v pěkném uzavřeném zálivu, moře není ani vidět. Přístavní městečko je na turisty přijíždějící hlavně z Palmy dobře připraveno, na nábřeží se střídají krámky s upomínkovými předměty s restauracemi. Usednu do jedné z nich, skromně se naobědvám (menu a půllitr piva, 1500 Pts, levněji se dá najíst jedině v McDonald's). Zpátky do Sólleru mě veze stařičká tramvaj (115 Pts), okolo mně spousta mladých, asi třináctiletých dívenek, zvědavých, odkud jsem. Konečně se naskytla příležitost ke španělské konverzaci, docela dobře si rozumíme. Dovím se, že jsou z Barcelony, jsou tu na školním zájezdu, bez rodičů a tím pádem se jim to náramně líbí. Vyzpovídají mě, co všechno jsem tu už ochutnal a poradí, co ještě bezpodmínečně ochutnat musím. Vzhledem ke stálému horku (32-35 stupňů), "ensaimada" (mandlová vánočka s práškovým cukrem či polevou) zůstane neochutnaná. Po příjezdu do Sólleru poprosím ještě o foto na rozloučenou a pak vláčkem zpátky do Palmy, kde večeřím opět v McDonald'su, dva krocaní hamburgry a pivo (705 Pts). V noci je děsné horko, několikrát se musím jít osprchovat.

Úterý, 4. července

Při snídani si tentokrát dobře popovídám se Solfrid, jednou z majitelek panzionu. Solfrid je vysoká, velice dekorativní blondýna, která spolu s druhou majitelkou, Ainou přišly před dvěmi lety od polárního kruhu z Norska a koupili tento třípatrový dům. Vzdám se dalšího beznadějného čekání na Perryho telefon, zaplatím 5000 peset za poslední noc, kterou jsem nucen strávit v dvoulůžkovém pokoji (jiný není k dispozici). Naházím věci do kufru, přechodně se vystěhuji do jídelny a vyrazím do města. Poblíž objevím jeden Corté Inglés (velký obchodní dům), je čas začít přemýšlet o drobných dárcích pro rodinu a přátele. Po návratu do panzionu se přestěhuji do nového pokoje, který je o patro výš a důkladně přebalím celý kufr, abych zjistil, kolik mám místa. Nemám už dost peněz, doma jsem koupil 32 tisíc peset ale potřeboval bych ještě asi 18 tisíc. Informuji se ve směnárnách, na tabulkách před jejich vchodem je totiž kurs nákupu a prodeje stejný, vyjde najevo, že částka, kterou bych obdržel je o 17(!) procent nižší a proto radši vybírám peníze z bankomatu. Mezi dárky nemůže chybět sangría, Veterano Osborne a nějaké červené víno. Dobrým náladem se zdá být i instantní gazpacho, ke kterému přibalili dárkovou lžičku. Návštěva obchodního domu C&A se také vyplatila, dvoje kvalitní italské boty za 7 tisíc peset je velice výhodná koupě.

Středa, 5. července

Letadlo do Budapešti odlétá sice až k večeru, tento den je přesto už dnem čekání a touhy po domově. Po horké noci vstávám opět brzy, v osm jsem už na ulici, naposledy obejdu všechna oblíbená místa, fotím a natáčím, nakoupím poslední drobné dárky. Vrátím se do Ritzi, Liza mě čeká se vzkazem od Perryho, mám mu zavolat, je to prý důležité. Váhám, mám-li mu vůbec vyhovět (peníze mám už dost vypočítané a hovor z drátového telefonu na mobil nejsou dva halíře), co mi asi může říci, teď, několik hodin před odjezdem už mi je jeho pomoc na nic. Přece mu zavolám, ukáže se, že mě chce odpoledne zavézt na letiště (no jo, aby měl něco k dobru u pana Mangera, který ho před odjezdem pořádně setřel za to, že mi nezařídil nocleh).

Zabalím všechny věci, naposledy se osprchuji a 5 minut před polednem opouštím pokoj. Zavazadla lze naštěstí do odjezdu nechat v jídelně. Do setkání s Perrym zbývá ještě pět hodin, do té doby  bych si ještě chtěl koupit "Leatherman"-a. Leatherman je kombinované skládací nářadí, americká obměna švýcarského kapesního nože, s tím rozdílem, že místo kuchyňského obsahuje spíše dílenské nářadí. Originální větší Leatherman (tzv. Supertool), ve kterém je i pilka a pilník je velmi drahý (15 tisíc Pts). U jednoho z pouličních stánků jsem v uplynulých dnech koketoval s výrazně levnější napodobeninou (za 2-3 tisíc Pts), po podrobnější prohlídce však vyjde najevo, že se jedná o ubohou imitaci, která v žádném případě nestojí za koupi. Vrátím se do Corté Inglés, kde nakonec udělám dobrý kompromis mezi touhou a peněženkou: za 8200 pezet si koupím menšího Leathermana (tzv. Sideclip). Pravděpodobně mě přežije, je na něj totiž 25-letá záruka! Vrátím se do Ritzi, nyní si dobře pohovořím s Ainou. Aina je taky vysoká, temparamentní bruneta, spíš bych ji odhadl jako španělku. Je tu spokojena, neztratila kontakt s domovem, vícekrát do roka jezdí domů, její syn dále řídí rodinnou restauraci v Oslu a příbuzní ji taky často navštěvují na Mallorce.

Perry nakonec dodrží alespoň poslední slib, nemusím se tahat s těžkými zavazadly k autobusu. Během deseti minut jsme na letišti, rychle se rozloučíme. Chvíli bloudím po rozlehlé hale, zanedlouho mě pohltí početná skupina Eurotoursu, vracející se také domů. V deset večer přistáváme v Budapešti, rychle domů, sklenka šampusu, vybalení, krátké vyprávění. Zítra vyřizovací den, a příští den zas balení, a opět dolů k moři, tentokrát s manželkou a kamarády na další dva týdny na Krk na Jadran. Ale to už je docela jiný příběh.

Malinska, 14.-19. července 2000.